Zatímco pro řád Jedi je ruusanská kampaň velkou ranou, pro Sithy, kteří konfliktu obětovali veškeré své síly, je to katastrofa. Nikdo nepřežil. Alespoň takový je závěr, který s těžkým srdcem (a zároveň úlevou) přijímají přeživší. Pár jedinců se však stane svědky něčeho, co jejich vírou v konec bojů otřese. Protože však Jediové nemají nejmenší chuť v honu na zlé čaroděje a čarodějnice pokračovat, očitým svědkům nevěří a rozhodnou se kapitolu dějin zvanou Nové sithské války uzavřít.
Bane, strůjce posledního neštěstí a zároveň vykupitel z nesnesitelně dlouhé agónie dvou let trvající války, stojí na povrchu Ruusanu stále živý. Ze vteřiny na vteřinu se stal posledním členem starého sithského řádu a pár chvil nato položil základy k založení nového. Těmito základy se stala mladičká Zannah. Než však započne s jejím výcvikem, musí si ještě vyřídit jednu neodkladnou záležitost – získat holocron z hrobky Freedona Nadda na Dxunu.
Začátek cesty: Když vám zavolá Královna, neváháte a jdete do akce. Když si pro vás přijede doktor Emmett Brown, neváháte a nasedáte do DeLorean. Když vás kontaktuje Sue Rostoni, neváháte a za pět měsíců ji napíšete román. Chci tím říct, že je stále na světě ještě pár nabídek, které se neodmítají, ač nemáte pistoli u čela či koňskou hlavu v saténovém povlečení. Pět měsíců stačilo Drew Karpyshynovi, aby dal dohromady pokračování svého původně samostatně stojícího díla Path of destruction. Během této doby se mu podařilo nejen uctít mnohé další příspěvky rozšířeného universa, ale dokonce i vypracovat napínavý originální příběh s filozofickými myšlenkami a patrně nejlepším závěrečným soubojem Síly a světelných mečů, který si v rámci Legend můžete dopřát.Abych ale nepřeskakoval, bylo tomu roku 2007, kdy se James Luceno chystal představit světu pozadí výcviku Dartha Sidiouse pod taktovkou tajemného Muuna Dartha Plagiuse. Lucasarts však tehdy došlo k závěru, že na takové odhalení je ještě brzy a román zarazilo v zárodku. Na každý rok existoval plán a ten tímto postrádal poslední z tehdy povoleného množství publikací. Aby čtenáři nepřišli zkrátka, byla jim narychlo nabídnuta náhrada - pokračování úspěšné knihy o Darthu Baneovi tentokrát s podtitulem Pravidlo dvou.
Sbírání sil: Román je rozdělen na dvě části. V první Karpyshyn následuje cestu, kterou pro hrdiny vydláždili Darko Macan (komix Jedi vs. Sith) a Kevin J. Anderson (povídka Bane of the Sith) a v druhé pak utváří svůj vlastní příběh. Podobně jako Zahn v Thrawnově ruce retconuje pokřivenou historii Luka Skywalkera, dává Drew dohromady roztříštěné střípky života Datha Banea a skládá je tak, aby byly v rámci možností uvěřitelné a hlavně použitelné pro další vyprávění. Sečtělejší fanoušek tak zaznamená mírné odchylky od toho, co už bylo řečeno jinde, nicméně s trochou představivosti a oblíbeného variování úhlu pohledu na vyložené kontradikce nedojde. K čemu naopak dojde, je zakomponování překvapujícího množství odkazů napříč celým universem počínaje maličkostmi jako jsou navštívené světy Onderon, Ambria či Serenno, a konče stavbou pomníku v Údolí Jedi známého z počítačových her Dark Forces a Jedi Knight.Podstatou románu není ani tak tisíckrát omílaný střet mezi dobrem a zlem, na který samozřejmě také dojde, ale spíše Baneova filozofie pravidla dvou – kde jeden Sith moc představuje a druhý po ní touží, dokud není schopen se svému mistru postavit a porazit jej. Myšlenkou tohoto pravidla je snaha vybudovat silný a neporazitelný řád, který by jednoho dne vedl jedinec s nesmírnou mocí temné strany. Takový, který by byl schopný zničit Jedie a ovládnout galaxii. Jedinec, kterým Bane sám nemá šanci se stát. Udělá však všechno proto, aby se tomuto cíli co nejvíce přiblížil a krokem k tomu je nedopustit, aby se vědění starých Sithů ocitla v rukou nepovolaných nebo hůře - byla zničena Jedii. Sbírá proto artefakty temné strany, získává kontakty, shromažďuje jmění, zdokonaluje se ve svých schopnostech a neposlední řadě cvičí svoji učednici, doufajíc, že jednoho dne převezme vedení ona a bude v jeho snažení pokračovat.
Protože pět měsíců není mnoho a kniha není nafukovací, rozhodl se autor výše zmíněné Baneovy prvotní úkony pojmout čistě informačně. Stejně jako jsem učinil já, je i on podává prostřednictvím pár vět. Tím se přenáší z první části knihy do druhé a vkládá mezi ně deset let „poklidného“ vzestupu Nového sithského řádu, do kterých se vrací už jen prostřednictvím vzpomínek Zannah na její trénink.
Mrtvý bod: V hlavním období, ve kterém se román odehrává, naráží Bane na problém, který mu nedá spát a jeho řešením je posedlý - snaží se sestavit vlastní holocron. Tomuto cíli věnuje veškerou svoji pozornost a, podobně jako Darth Sidious o tisíc let později, neustále selhává. Díky tomu stagnuje, zatímco jeho učednice Zannah sílí, dostává prostor k seberealizaci a uzurpuje si pozornost čtenáře pro sebe. Nakonec přebírá otěže příběhu zcela a stává se jejím hlavním hrdinou. Přebírá filozofii svého mistra a s vědomím, že jej není schopna porazit, činí potřebné kroky k jeho oslabení, jinak nemá naději na to, stát se Temnou paní ze Sithu.Rytíř Jedi Johun Othone v románu představuje "kladnou" postavu, která jako jedna z mála věří, že Sithové přežili. Zprvu se tvrdohlavě snažil ostatní přesvědčit, že nebezpečí nepominulo a stále je třeba se před věčnými rivaly mít na pozoru. Čas však nebyl jeho spojencem - plynul bez jediné známky podpory vyřčených domněnek, a nakonec i samotný Othone musel přijmout za své, že Sithové se stali minulostí. Deset let trvalo, než narazil na možnost se ke svému tvrzení vrátit a nyní je rozhodnutý neudělat tu samou chybu jako kdysi - nepovolit.
Darovit alias Tomcat je čtvrtou důležitou postavou příběhu. Bratranec Zannah a třetí přeživší myšlenkové bomby, který vyvázl jen díky své mizivé citlivosti k Síle a laskavosti své sestřenice. Po Ruusanu se uchýlil k životu poustevníka a našel smysl své existence v občasném pomáhání druhých. Z Jedie plného arogance a přehnaných ambicí se stal člověkem, jen ne patrně tím, kterého měli bounceři na mysli, když jej na cestu prostého života směrovali. Hříchy mládí, i když ne zcela takové, za které plně mohl, jej nakonec doženou a tak je nucen vystoupit ze své komfortní zóny a opět stanout ve víru dění.
Ofenzíva: Podobně jako v Cestě zkázy i v Pravidlu dvou staví autor své hrdiny před překážky a nechává je růst prostřednictvím učení se z chyb. Postavy v románu nejsou bohy, mají své limity a nevybočují ze svých charakterů. Ačkoli se Bane zdá být nepřemožitelný, má svá slabá místa. Ač je Zannah ztělesněním dokonalého učedníka, se všemi atributy, které si jen mohl její mistr u svého následovníka přát, chybuje a uvědomuje si svou nezkušenost. Johun je sice prozíravý, ale jinak ničím nevyčnívá a díky své průměrnosti je stále ve stínu mistrů tehdejšího Řádu. No a Tomcat? Ten už ve svém životě pár hezkých chyb udělal a ta největší jej teprve čeká.Nic není v příběhu navíc. Každý odstavec má své odůvodnění, každá akce má svoji reakci a vše spěje do jediného bodu na konci knihy. I když rozuzlením není v knize několikrát zmiňovaný střet mezi mistrem a učednicí (který je předmětem až třetího dílu trilogie), je román zakončený velkolepě. Považuji za skvělé, že jsem do poslední chvíle neměl nejmenší tušení, jak závěrečný souboj bude vypadat, či zda se vůbec nějaký uskuteční - a když na něj došlo (má dokonce dvě fáze), musel jsem si jej s nadšením celý přečíst ještě jednou.
Za zajímavou lze určitě označit sondu do způsobu stavby sithského holocronu. Taktéž přiblížení výhod a nevýhod orbaliskové zbroje z Andersonovi povídky a rovněž poodhalení toho, co přesně znamenalo, když se v dávných dobách Sithové označovali za čaroděje a jejich Síla za magii.
Lokace má autor zvládnuté do nejmenšího detailu. Jeho práce na počítačových hrách KOTOR a TOR je při čtení znát a zejména Tython, který se později v TORu objevil, je vyvedený naprosto věrohodně.
Je to brutální a přitom není. Denning se ve vraždění a mučení vyžívá. Karpyshyn své kruté scény píše s lehkostí, jako by byly samozřejmostí. Dokáže vyvolat stejný emocionální dopad bez toho, aby musel překročit míru snesitelnosti. I přes to ale platí, že se jedná o jeden z nejkrvavějších a nejtemnějších děl rozšířeného universa.
Defenzíva: Vytknout se dají románu především maličkosti. Mě osobně dráždilo používání nadávky kriff a jejích tvarů. Ne že by na ni bylo něco špatného - jsem rád za každý jadrný výraz, co mohu použít v reálném světě a nikdo mu nebude rozumět - ovšem nesedí mi do doby Dartha Banea. Původně se zaklení vyskytlo ve Vizi budoucnosti a posléze bylo hojně používáno v románech následujících. Ovšem tady se pohybujeme tisíc let časovou osou nazpět a jazyk by se měl vyvíjet. Byl bych tedy raději, kdyby toto období mělo svojí vlastní cool nadávku. Jsem si vědom, že se objevila už v Cestě zkázy, ale vzhledem k tomu, že na tu recenzi patrně nikdy dělat nebudu, vypovídávám se s křížkem po funuse zde (nadávka se totiž později roznesla po celém období Staré Republiky jak rancoři po galaxii).Také skřípu zuby pokaždé, když se někde objeví Chiss. Každá jejich přítomnost v Republice před Poutí pozůstalého jako by ubírala na tajemnosti Velkoadmirála Thrawna - a to prostě není pěkné.
Občas jsem si přál, aby Karpyshyn místo světelných použil starodávné sithské meče. Způsob, jakým nechal laserovou čepel trhat maso a řezat hlavy - bez toho, aby okamžitě uletěly - se mi zdál nedomyšlený.
Byl jsem i mírně zklamán nezakomponováním města Olmondo a Básně věků, i když je mi jasné, že do příběhu Banea dvakrát nesedí.
Vzhled obálky většinou nekomentuji, ale v tomto případě si poznámku nemohu odpustit. Chápu, že termín byl šibeniční, ale nahradit Palencara Fleetem nebylo nejšťastnější. Dobře že je to pouze vada na kráse, nikoli na duši.
Závěrečný výpad: Zklamán bude každý, kdo od románu čeká to, co není – akčňák o střetu světla a temnoty. V tom případě totiž bude číst 2/3 knihy zbytečně. Kdo si však potrpí na dlouhé budování příběhu a postupný vývoj postav se smyslem pro detail, bude nadšený stejně jako já.Velkou službu románu dělá třetí díl, který v době vydání Pravidla dvou nebyl jistotou. Bez něj by potencionální duologie byla neuzavřená a pocit z vyvrcholení příběhu nenaplněn, což by vedlo k horšímu hodnocení. Ovšem ve světle toho, co už dnes víme, je druhá část Baneovy cesty perfektní a tvoří pevný a neochvějný most mezi začátkem a koncem trilogie.